Stříbrná mince 200 Kč 2022 Dana Zátopková, Emil Zátopek

Stříbrná mince 200 Kč 2022 Dana Zátopková, Emil Zátopek

Emise: 14.9.2022

Ag 925/1000

Emil Zátopek
(* 19. 9. 1922, †21. 11. 2000)
Počátek čtyřicátých let minulého století byl ve znamení kruté války. V Protektorátu Čechy
a Morava se lidem žilo těžce, ale snažili se období útlaku přetrpět. Platilo to i pro Emila
Zátopka, který zjistil, že dokáže trénovat za všech okolností.
Po náročné práci ve fabrice tak okamžitě běžel trénovat. „Byla radost s ním pracovat. Nikdy
neztrácel optimismus, byl veselý a upřímný. Velkým problémem byl ale nedostatek jídla. Často
mi bylo chlapce líto, když vyčerpán prosil alespoň o kousek chleba a já mu nemohl vyhovět.
Všechno bylo na lístky,“ řekl Jan Haluza, Zátopkův první a jediný trenér.
Právě Haluza nadějnému závodníkovi ukázal, jak má vypadat opravdový atletický trénink.
„Klusat asi 2 kilometry pro zahřátí, deset minut všelijaké gymnastiky, tři rychlé rovinky, a pak
buď 2 x 300 metrů, nebo 600 metrů, někdy jen čtyři až pět kol volně na krásu. Jednou jsem
běžel i 800 metrů. Tehdy mě již časy zajímaly, jenže málokdy mi je řekl,“ vyprávěl Zátopek,
který trénoval, i když byl doma. Když jeho maminku čekalo velké prádlo, syn ji pomáhal,
a u toho i trénoval. Vlezl si ke špinavému oblečení do vany a běžel na místě. Vypral tak oblečení
pro celou rodinu, a ještě nabíral potřebnou kondici.
Ještě za války se s trenérem dohodl, že půjdou každý svou cestou. Emil při běhu neustále
posouval limity svého těla. Odpoutával myšlenky od bolesti a únavy, aby byl stále lepším
vytrvalcem. Zjistil, že jen on sám si může určit, kde je hranice jeho běžeckých schopností.
Když byl v roce 1944 na několik měsíců nařízen zákaz vycházení, trénoval ve světnici během
na místě po pěnové gumě, která měla metr čtvereční, a ještě u toho zvedal vysoko kolena.
Občas i předkopával, jako když kůň hrabe nohama.
Následující roky po konci války světu ukázal, co v něm je. Na olympijských hrách v Londýně
v roce 1948 vyhrál závod na 10 000 metrů a bral stříbro v běhu na 5 000 metrů. Ikonické se pak
staly Hry v Helsinkách o čtyři roky později, kde vyhrál jak závod na 5 000 metrů, tak i 10 000
metrů a maraton, který tehdy běžel dokonce poprvé v životě. Stal se tak nesmrtelnou sportovní
legendou.

Dana Zátopková
(* 19. 9. 1922, †13. 3. 2020)
Dana Zátopková se narodila v Karviné jako Dana Ingrová. Celé dětství a dospívání prožila
na Slovácku v Uherském Hradišti, kam se s rodiči přestěhovali, když jí bylo šest let. Už jako
malá chodila do Sokola. „Tam jsem začala dělat kotrmelce, pochodovat a zpívat… od začátku
jsem měla takovou lásku ke sportu, to neříkám formálně, opravdu jsem ráda běhala, skákala,
blbla.“ Na gymnáziu měla štěstí na výborné tělocvikáře, získala dobrou všeobecnou průpravu.
Hrála závodně volejbal a cvičila rytmiku. Němci však zavřeli gymnázium a rozpustili Sokol
a Dana najednou neměla kde cvičit. Projížděla se kolem hřiště a nakukovala, co se tam děje.
„Nečuč tady a pojď, já tady zakládám házenkářské družstvo! Zkus, jestli se trefíš do branky,“
zavolal na Danu trenér házenkářek. „Já jsem teda slezla z toho kola a bác! ‚Jé, ty to umíš!‘
A od té doby jsem byla kapitánkou toho družstva.“ Skoro osm let pak Dana hrála házenou
za Slováckou Slavii Uherské Hradiště.
Po válce začala studovat v Brně tělesnou výchovu a angličtinu. Po třech semestrech skládala
závěrečné zkoušky z atletiky a náhodou byla na pokoji s naší tehdejší nejlepší oštěpařkou Soňou
Burianovou. Ta ji přemlouvala, aby se zapsala na zkoušky z oštěpu, když by byly dvě, mohl
být vypsán oštěp jako soutěž. Daně se vůbec nechtělo. „Mně to při výuce nešlo a ani mě to nijak
neokouzlilo, ale ona mě nakonec ukecala… Šla jsem a pak jsem toho litovala. Říkala jsem si,
že to vůbec neumím, oštěp jsem měla teprve podruhé v ruce. No, a možná že právě proto,
7
že jsem se tak podceňovala, tak jsem se do toho opřela, a protože z házené jsem měla vyházenou
ruku, tak jsem to vyhrála.“
Za měsíc vyhrála mistrovství republiky v hodu oštěpem. V novinách psali: „Dana Ingrová –
černý kůň soutěže.“ Československý rekord byl v té době 37 metrů a Dana hodila 36. „Říkala
jsem si, že když to vůbec neumím, a udělala jsem z toho mistrák, tak když se tomu začnu
věnovat, tak by z toho něco mohlo být.“ Ještě v roce 1949 vyhrála s házenkářkami mistrovství
republiky, ale pak už s kolektivními sporty skončila a soustředila se na oštěp.
Po škole nastoupila ve Zlíně jako vychovatelka mládeže na internátu. Měli tam dobré atletické
družstvo, tak s ním začala trénovat. Oddíl pořádal závody, na které měl přijet Emil Zátopek,
aby se pokusil zdolat československý rekord v běhu na tři kilometry. Trenéři naháněli atlety
na závod. „Jo, tak to potřebujete, aby mu tam někdo dělal křoví.“ Dana hned prvním hodem
zdolala československý rekord, kytici jí předával Emil Zátopek, stejnou kytici pak dala Dana
Emilovi, když zaběhnul rekord na tři kilometry. A tak se seznámili a zamilovali se do sebe.
Podpořil to i fakt, že zjistili, že se narodili ve stejný den, měsíc i rok. „Pokládali jsme
to za takovou osudovou náhodu.“
Emil Zátopek hodně trénoval a byl Daně dobrým příkladem. Snažila se najít co nejvíce
informací, aby se v hodu oštěpem zlepšovala. Hodně jí pomohla všestranná průprava z házené.
První olympiáda, které se zúčastnila, byla roku 1948 v Londýně. Emil získal zlatou medaili
v běhu na deset kilometrů a stříbrnou na pět kilometrů. Dana skončila sedmá, což nebylo
na začátečnici špatné vzhledem k tomu, že se účastnili sportovci z celého světa.
Dana se do oštěpu doslova zbláznila, pilně trénovala a před svou druhou olympiádou už byla
dobrou oštěpařkou. Ve světových tabulkách se propracovala na třetí místo. Emil byl hvězdou
mezi vytrvaleckými běžci a favoritem číslo jedna. „A tam nám vyšel takový hattrick, on vyhrál
tři zlaté medaile, pět kilometrů, deset kilometrů a maraton, a já jsem vyhrála ještě oštěp. Takže
jsme přivezli čtyři zlaté medaile. Byli jsme strašně spokojení a šťastní, musím říct.“
Nakonec získala olympijské zlato ve Finsku, které si zamilovala. „Finsko je krásná zem, samá
jezera, krásná voda, velké plochy lesů, lidi fajn a v lesích roste spousta hřibů, které oni vůbec
nesbírají!“
Po olympiádě v Helsinkách vyhrála mistrovství Evropy v Bernu a pak ještě ve Stockholmu.
Posledním závodem její sportovní kariéry byla olympiáda v Římě, kde získala stříbrnou
medaili. „Jelikož jsem už měla 38 roků, tak to pokládám skoro za hodnotnější než to první místo
v Helsinkách. Byla jsem ráda, že se mi podařilo urvat aspoň tu stříbrnou. S odřenýma ušima,
ale byla moje.“
Po skončení sportovní kariéry dvacet let trénovala mladé atlety a byl to pro ni krásný kus života.
„Když člověk může předat trošku toho svého umění, které se naučil, někomu mladému, tak je
to pěkné.“

Zdroj: ČNB