Stříbrná mince 200 Kč 2022 Jože Plečnik - Provedení: Standard

Stříbrná mince 200 Kč 2022 Jože Plečnik 

Emise: 26.1.2022

Ag 925/1000

Jože Plečnik (1872-1957)
Jože (Josip, Josef) Plečnik patří k nejvýznamnějším světovým architektům konce XIX.
a první poloviny XX. století. Narodil se ve slovinské Lublani v roce 1872, studoval
na průmyslové škole ve Štýrském Hradci a poté na proslulé vídeňské umělecké akademii,
kde byl žákem prof. Otto Wagnera. Tam se také spřátelil s o rok starším českým architektem
Janem Kotěrou. Plečnik patřil k nejnadanějším Wagnerovým žákům, studia zakončil prestižní
Římskou cenou. Nejprve pracoval ve Wagnerově atelieru na projektu městské dráhy, později
si založil ve Vídni vlastní studio a na přelomu století již patřil k čelným představitelům
nastupující secese. K jeho nejvýznamnějším vídeňským realizacím patří domy na Rechte
Wienzeile, přestavba Weidmannova domu a Langerova vila v Hietzingu, pomník Karla
Boromejského (se sochařem Josefem Engelhartem), železobetonový kostel sv. Ducha
na Ottakringu a především vznosný Zacherlův palác v samém centru rakouské metropole,
označovaný za jednu z prvních moderních budov mocnářství. Již z roku 1901 pochází první
Plečnikova práce, realizovaná na našem území – pomník továrníka Josefa Schrolla
v Broumově. Plečnikovy práce jsou průběžně publikovány také v Čechách a slovinský
architekt se již v roce 1910 stává řádným členem spolku umělců Mánes.
V roce 1910 je v Praze zřízena speciální škola architektury při Akademii výtvarných umění.
Jan Kotěra – v té době již respektovaný projektant, označovaný za zakladatele české moderní
architektury – jenž do té doby působil na pražské Uměleckoprůmyslové škole, přechází
na nové učiliště a svůj post nabízí Plečnikovi. Slovinec přichází do Prahy, kde pedagogicky
působí až do počátku 20. let, kdy je mu nabídnuto místo profesora na nově zřízené škole
architektury na technické univerzitě v rodné Lublani. V Praze Plečnik vychoval řadu
vynikajících žáků, k nimž patří Karel Řepa, Bedřich Feuerstein, Alois Metelák, František
Lydie Gahura, Alois Mezera, Josef Štěpánek, Ludvík Hilgert, Josef Fuchs, Karel Štipl
nebo Otto Rothmayer – jeho pozdější blízký spolupracovník na úpravách Pražského hradu,
Lán i projektu vinohradského kostela. Z období 1910-1914 pocházejí Plečnikovy studie
na Žižkův pomník na Vítkově (se sochařem Stanislavem Suchardou), realizované návrhy
domu v Žatecké ulici v pražské asanaci (s Ladislavem Skřivánkem) a hrobka Kratochvílovy
rodiny na křivoklátském hřbitově.
V roce 1919 proběhla neúspěšná soutěž na úpravy Jižních zahrad Pražského hradu (tj. zahrady
Rajské a Na Valech), který se stal po založení Československé republiky sídlem prezidenta
Tomáše Garrigue Masaryka. Na doporučení spolku Mánes byl projektem zahrad pověřen
Plečnik. V roce 1920 byl jmenován hradním architektem a zabýval se pak též úpravami I.
a III. nádvoří, IV. nádvoří a zahrady Na Baště. Navrhl rovněž Masarykovu vyhlídku s vinicí
na hraně horního Jeleního příkopu. V interiérech Nového královského paláce provedl úpravy
bytu prezidenta a vytvořil monumentální Sloupovou síň v sousedství Matyášovy brány. V téže
době, tj. v letech 1920–1934, byl dle jeho návrhu upraven zámecký park v letní rezidenci
prezidenta v Lánech.
Jože Plečnik se snažil vytvořit nadčasový koncept. Šlo mu o propojení všech historických
etap, proto akcentoval významná místa a kombinoval nově navržené prvky s původními. Jeho
architektura těží z odkazu antických tradic středomořské oblasti: Egypta, Řecka, Kréty, Říma
nebo Toskánska. Inspirován byl i odkazem německého architekta a teoretika Gottfrieda
Sempera a samozřejmě dílem svého učitele Otto Wagnera. Jeho hradní intervence je možno
označit termínem moderní klasicismus. Tento směr měl v české architektuře své tradice, jež
rozvíjeli ve dvacátých letech zejména Wagnerovi žáci (vedle Kotěry též Antonín Engel,
Bohumil Hübschmann, František Roith, částí své tvorby i Pavel Janák a Josef Chochol).
Plečnik si však získal také sympatie mladší generace avantgardistů, kteří sice směřovali
7
ke konstruktivismu a funkcionalismu, ale jeho díla si vážili, podobně jako tvorby Adolfa
Loose. Naopak, nepochopen zůstával Slovinec zejména u starší generace eklektiků.
Plečnikovi i Masarykovi šlo také o to, aby byl starobylý Hrad důstojným sídlem hlavy
demokratického státu. Tuto ideu posílilo snížení jižní pevnostní zdi, kterým se symbolicky
i fakticky hradní areál propojil s městem. Koncepce úprav byla záměrně prosta jakéhokoli
patosu. Slovinský architekt při budování Hradu využíval – až na nečetné výjimky – domácí
stavební materiály. Celým areálem prostoupila symbolika, odkazující na dějiny státu. Plečnik
se nebránil moderním stavebním materiálům ani technologiím, vyhýbal se však dobovým
stylovým módám, jako byl tzv. národní sloh – československá verze stylu art déco. Vždy také
dbal na perfektní provedení všech detailů. Pro Pražský hrad pracoval od roku 1921 v Lublani,
kde kreslil výkresy a poté korigoval modely, vyrobené podle nich v Praze a zaslané
do Slovinska. V létě pak přijížděl do československé metropole a dohlížel na provádění úprav.
V době jeho nepřítomnosti měl tento dozor na starosti Otto Rothmayer, který také od počátku
30. let pracoval na některých úkolech samostatně (např. rekonstrukce Tereziánského traktu
Starého královského paláce).
V polovině 30. let Plečnik na post hradního architekta rezignoval. Důvodem bylo množství
práce na slovinských zakázkách, ale i sílící kritika jeho návrhů úprav okolí hradního areálu
ze strany některých pražských architektů, i útoky konzervativců, kterým se nelíbilo, že práce
na Hradě řídí zahraniční architekt. Jen na papíře tak zůstaly vize nového trasování Chotkovy
silnice, dvojmostí a lávka přes Jelení příkop, alej v Jelení ulici nebo jezírko v Chotkových
sadech. Kromě úprav Hradu a Lán po něm však v Praze zůstalo ještě další skvělé dílo:
moderní chrám Nejsvětějšího Srdce Páně, budovaný v letech 1928-1932. Na prestižním místě
hradního architekta Plečnika nahradil Pavel Janák (shodou okolností též jeho nástupce
na postu profesora Uměleckoprůmyslové školy). Ten naštěstí umožnil architektu
Rothmayerovi dále provádět některé plečnikovské úpravy v hradním areálu.
Další práce v Praze sledoval slovinský projektant z odstupu. Po nástupu komunistů k moci
však bylo jeho dílo ignorováno a postupně devastováno, ať už záměrně, neboť bylo symbolem
demokratické Masarykovy éry, nebo z lhostejnosti. Byla zničena podstatná část Masarykova
bytu, předesignovány Jižní zahrady, zdevastována Masarykova vyhlídka. Podobně trpěly
i Rothmayerovy intervence, sám někdejší nejbližší Plečnikův spolupracovník musel Hrad
opustit v roce 1952, aniž by své dílo mohl dokončit. Plečnik zemřel v rodné Lublani v roce
1957. Nedočkal se tak rehabilitace svého mimořádného díla na našem území
a retrospektivních výstav v Centre Georges Pompidou a též v Praze, kde bylo jeho dílo
postupně rekonstruováno po Sametové revoluci v roce 1989. V roce 1996 se pak v celém
hradním areálu konala velká výstava pod záštitou českého a slovinského prezidenta Václava
Havla a Milana Kučana. Ta pak v redukované verzi navštívila řadu zemí – Slovinsko, USA,
Francii, Belgii, Maďarsko, Izrael, Polsko, Španělsko, Německo. Tuto expozici, připravenou
mezinárodním týmem, doprovázel velký katalog, kde zájemci o Plečnikovo dílo najdou
všechny potřebné údaje (Z. Lukeš – D. Prelovšek – T. Valena /ed./: Josip Plečnik – Architekt
Pražského hradu. SPH Praha 1996/7), v roce 2013 vyšel také v nakladatelství Foibos
průvodce po Plečnikových českých pracích.
Jože Plečnik pracoval pro Hrad bez nároku na honorář. Svůj úkol považoval za poslání.
Miloval Prahu, nesmírně si vážil prezidenta Masaryka a měl velkou pokoru před dílem mnoha
generací umělců, kteří budovali Pražský hrad. Rekonstrukcí zničených partií Jižních zahrad,
které jsou nyní opět otevřeny veřejnosti, jsme splatili část dluhu, který vůči této mimořádné
osobnosti máme. Plečnikovi byl in memoriam udělen Řád TGM.

(Zdroj: ČNB)